4

výroèí

Ferdinand Porsche (3. září 1875 – 30. ledna 1951)

Německý konstruktér automobilů, rodák z českých Vratislavic nad Nisou. Světoznámým se stal v roce 1900, kdy zkonstruoval elektroautomobil

bez transmisního pohonu, který byl exponátem Světové výstavy v Paříži. V roce 1902 byl Porsche povolán do vojenské služby, kde nějaký

čas působil i jako řidič arcivévody Ferdinanda, korunního prince Rakouska, jehož vražda později rozpoutala I. světovou válku. Od roku

1904 zastával Porsche místo technického ředitele firmy Austro-Daimler ve Vídni. Byl v té době i aktivním automobilovým závodníkem –

v roce 1910 dokonce zvítězil v Ceně prince Heinricha. Po vzniku Československa odešel Porsche do Německa, od roku 1922 působil

jako technický ředitel u firmy Daimler-Benz a v důsledku krize roku 1930 otevřel vlastní automobilovou konstrukční firmu. Po nástupu

Hitlera k moci se Porschemu otevřely nečekané možnosti. Z propagandistických důvodů dostal i motoristický sport v Německu zelenou a Porsche měl k dispozici celý potenciál nového automobilového koncernu Auto Union (dnes Audi). Později se podílel i na vývoji

vojenské techniky pro německou armádu, po válce byl ve Francii odsouzen za spolupráci s nacisty ke dvěma letům vězení. Během své

dlouholeté konstruktérské činnosti postavil Volkswagen (lidový vůz), pětilitrový kompresorový závodní vůz pro Auto Union, sportovní vůz

Porsche (roku 1948 vznikl model Porsche 356) a další typy výkonných sportovních a cestovních vozů v malých výrobních sériích.

Luigi Galvani (9. září 1737 – 4. prosince 1798)

Italský lékař a přírodovědec, Luigi Galvani, objevitel „živočišné elektřiny“. Původně se věnoval studiu teologie. Na radu rodičů přestoupil na

studium lékařství na univerzitě v Bologni. Univerzitu absolvoval v roce 1759 a od roku 1762 zde působil jako profesor anatomie a fyziologie. Stal

se také profesorem porodnictví na nově vzniklé Akademii věd a umění (Academy of Sciences and Art) v Bologni. V roce 1772 byl zvolen jejím

prezidentem. Věnoval se ale také výzkumné činnosti, zejména neuzavřeným problémům anatomie. Mezi jeho ranné práce patří výzkum

v oblasti srovnávací anatomie a fyziologie, studium ledvin a sluchových orgánů ptáků. Jeho výzkumný zájem se postupně přesunul k fyziologickým studiím, především nervů a svalů. V roce 1773 analyzoval pohyby svalů žab. V roce 1774 přednesl příspěvek o vlivu opiátů na

žabí nervy. Koncem roku 1780 začal pracovat na rozsáhlé sérii výzkumů, při nichž vyvolával odezvy vlastnoručně připravených žabích

preparátů na statickou elektřinu. Výsledky svého dlouholetého zkoumání shrnul v roce 1791 v pojednání Traktát o elektrických silách

při pohybu svalů (De viribus electricitatis in motu musculari commentarius). V této práci dospěl Galvani k názoru, že zvířecí preparát je

zdrojem tzv. živočišné elektřiny, která má stejné vlastnosti a stejnou podstatu jako elektřina uměle vytvořená. Dle Galvaniho byl kladný

pól této živočišné elektřiny umístěn v nervech a záporný ve svalech. Kontrakce (výboj) pak vznikal např. při spojení těchto dvou pólů (svalů

a nervů) s kovem. O své teorii vedl dlouholeté spory s Alessandrem Voltou, který se nakonec stal jeho spolupracovníkem a žákem. V důsledku

obsazení Boloně napoleonskými vojsky, kdy Galvani zůstal věrný svému náboženskému názoru, byl v roce 1797 donucen opustit univerzitu, ztratil

nárok na penzi a byl mu dán zákaz jakéhokoliv, byť jen soukromého učení. Volta navázal na jeho vědeckou činnost, objevil elektrochemický zdroj

elektrického proudu a v roce 1799 sestrojil první elektrochemický článek. Na Galvaniho počest pak tyto články nazval galvanickými.

Bernhard Riemann (17. září 1826 – 20. července 1866)

Německý matematik. Již od raného dětství projevoval Riemann výjimečné matematické nadání, vynikal zejména skvělými počtářskými

dovednostmi. Prodělal ale několik nervových kolapsů, trpěl abnormální stydlivostí a měl hrůzu z mluvení na veřejnosti. Na střední škole

se Riemann zabýval především studiem Bible, ale i zde se projevoval jeho vztah k matematice - pokusil se matematicky dokázat

korektnost knihy Genesis. V roce 1846 začal studovat filologii a teologii, aby se v budoucnosti mohl stát knězem a finančně tím

zajistit rodinu. O rok později mu však jeho otec povolil přerušit toto studium a zahájit na univerzitě v Göttingenu studium matematiky. Svou první univerzitní přednášku měl roku 1854, již roku 1857 se stal na této univerzitě mimořádným profesorem a roku

1859 profesorem řádným. Výrazně přispěl k propojení geometrie a matematické analýzy. Na jeho myšlenkách byly dále rozvinuty

například Riemannova geometrie, algebraická geometrie či teorie komplexních ploch. Tyto oblasti matematiky se staly základem

topologie. V reálné analýze přispěl definicí Riemannova integrálu a rozvinul také teorii trigonometrických řad. Ve svém jediném

článku věnovaném teorii čísel zavedl Riemannovu funkci zeta a ukázal její vztah k rozmístění prvočísel. V tomtéž článku vyslovil řadu

domněnek o vlastnostech zeta funkce, z nichž nejznámější je Riemannova hypotéza. Svými pracemi na geometrii, jež dnes bývá nazývána

Riemannova, a svojí teorií vyšších dimenzí připravil půdu pro Alberta Einsteina a jeho teorii relativity.

Jean Bernard Léon Foucault (18. září 1819 – 11. února 1868)

Francouzský fyzik a matematik. Pocházel z nemajetné knihkupecké rodiny. Vzdělával se zpočátku především doma, jeho původním přáním bylo stát

se novinovým dopisovatelem a jako novinář byl později znám svoji stylistickou obratností. Začal studovat lékařství, brzy se ale plně věnoval fyzice.

Byl asistentem na Imperiální observatoři v Paříži, členem Francouzské akademie věd a Královské společnosti v Londýně. Zabýval se optikou,

elektrickou indukcí, velmi přesně změřil s Armandem Fizeauem (pomocí tzv. Fizeauova kola) rychlost světla a v roce 1850 zjistil, že rychlost

světla ve vzduchu je větší než ve vodě, což ukazovalo, že Newtovova a Descartesova teorie světla jako částic není správná a potvrzovalo to

domněnku, že světlo je vlnového charakteru. V roce 1851 sestrojil kyvadlo (po něm nazvané) a provedl s ním svůj nejznámější pokus. 67 m

dlouhé kyvadlo rozkýval tak, aby rovina jeho pohybu procházela čarou vyznačenou na podlaze pařížského Panthéonu. Otáčením Země se

zvětšovala odchylka mezi rovinou kyvů a původní drahou kyvadla. Foucaultovo kyvadlo se jako jednoduchá a nenáročná demonstrace rotace

Země používá dodnes. Foucault zdokonaloval také různé astronomické přístroje, je autorem gyroskopu. Téměř ve stejný okamžik jako Justus von

Liebig objevil metodu chemického nanášení vrstvy stříbra na skleněný povrch. Technologie, kterou vyvinul pro testování kvality objektivů a zrcadel

pro astronomické dalekohledy byly standardně používány téměř po celé století. Zemřel ve věku 49 let a je pochován na Montmartru.

Leonhard Euler (15. dubna 1707 – 18. září 1783)

Švýcarský matematik a fyzik. Euler je považován za nejlepšího matematika 18. století a za jednoho z nejlepších matematikĪ vĪbec.

Byl také velmi plodným autorem knih: jeho sebrané spisy Āítají témďĢ 80 svazkĪ.Provedl mnoho objevĪ na poli diferenciálního

poĀtu a teorie grafĪ. Zavedl také spoustu nových moderních matematických pojmĪ a symbolĪ, obzvlášĨ v matematické analýze.

Je také proslulý svými pracemi v mechanice, optice a astronomii. EulerĪv portrét se objevil na desetifranku šesté série švýcarské

bankovky a na švýcarských, ruských a nďmeckých poštovních známkách. Na jeho poĀest byl po nďm pojmenován asteroid.

Michael Faraday (22. září 1791 – 24. srpna 1867)

Anglický chemik a fyzik. Ve věku 14 let nastoupil do učení na knihaře a za 7 let učení našel zalíbení ve vědě, zvláště ve fyzice a chemii. Rozhodujícím okamžikem v jeho životě byly přednášky slavného chemika a vynálezce Humphryho Davyho v Královském institutu v Londýně

a následné zaměstnání v jeho laboratořích v roce 1813.Davy pak tvrdil, že největším objevem v jeho životě byl právě mladík, který k němu

přišel do učení. O svých pokusech si Faraday vedl velmi podrobné zápisky. Jeho nejvýznamnější spisy pojednávají o elektřině a magnetizmu. Faraday zavedl pojmy elektrické a magnetické pole a siločáry. Faradayovy matematické představy formuloval J. C. Maxwell.

V roce 1824 uvedl Faraday elektrickým proudem do pohybu vodič v magnetickém poli – a prakticky odzkoušel princip elektromotoru.

V roce 1831 dokázal, že existuje elektromagnetická indukce a sestrojil první transformátor. Ještě koncem téhož roku předvedl opak svého

pokusu z roku 1821, přeměnu pohybu v elektrický proud. Byl to zárodek prvního dynama a také základ prvních elektráren. Ve svém díle

formuloval elektrolytické zákony, ve kterých kvantitativně stanovil chemické účinky elektrického proudu a definoval Faradayovu konstantu

(Faradayův náboj). V roce 1845 zveřejnil svůj objev o polarizaci světelného paprsku. Je po něm pojmenována jednotka kapacity – 1 farad.

T+T T e c h n i k a a t r h 9 – 1 0 / 2 0 2 0