Výročí: osobnosti a události techniky 5/2019

4 výroèí Vito Volterra (3. května 1860–11. října 1940) Italský matematik a fyzik. Je známý pro své příspěvky k matematické biologii a řešení integrálních rovnic. Narodil se v Anconě v Papežském státu (dnes Itálie) v chudé židovské rodině. Věnoval se geometrii a také problému tří těles. Navštěvoval přednášky ve Florencii a od roku 1878 studoval na univerzitě v Pise u Bettiho. V roce 1892 byl v Turíně jmenován profesorem mechaniky. V roce 1900 se stal profesorem matematické fyziky na univerzitě v Římě. Pracoval na teorii funkcionálů, což mu umožnilo přispět do oblasti integrálních a integrodiferenciálních rovnic. Pomocí svého funkcionálního počtu ukázal, že postupy z Hamiltonovské mechaniky při integrace diferenciálních rovnic lze použít také v jiných oblastech matematické fyziky. Studoval Volterrovu integrální rovnici a zabýval se použitím funkcionální analýzy při řešení integrálních rovnic. V roce 1905 byl zvolen do italského parlamentu. Za první světové války sloužil u letectva. Po válce se vrátil na univerzitu v Římě, kde se začal zabývat matematickou biologií. Po nástupu fašismu v Itálii v roce 1922 se proti němu v italském parlamentu postavil. Fašistická vláda ho po rozpuštění parlamentu (1930) donutila v roce 1931 opustit Univerzitu v Římě. Od roku 1932 žil v zahraničí. Jacques-Louis Lions (3. května 1928–17. května 2001) Francouzský matematik, který mimo jiné významně přispěl k rozvoji teorie parciálních diferenciálních rovnic a stochastických procesů. V roce 1986 obdržel cenu Johna von Neumanna organizace SIAM. Jedná se o autora nebo spoluautora 20 vědeckých knih a téměř 600 článků. Za války byl aktivní v francouzském hnutí Résistance. Po válce studoval na École Normale Supérieure a doktorát skládal na Centre National de la Recherche Scientifique (CNRS), kde pracoval pod vedením Laurenta Schwartze, v té době již držitele Fieldsovy medaile. Ve své doktorské práci se věnoval lineárním eliptickým parciálním diferenciálním rovnicím. Po studiích pracoval na univerzitě v Nancy, Pařížské univerzitě, posléze také na prestižních École Polytechnique a Coll ge de France. Věnoval se mnoha různým partiím analýzy parciálních diferenciálních rovnic, mezi jeho nejslavnější výsledky patří důkaz jednoznačnosti slabého řešení Navier-Stokesových rovnic ve dvou dimenzích, přispěl také ke zjednodušení Hopfova důkazu existence slabých řešení. Richard Phillips Feynman (11. května 1918–15. února 1988) Americký fyzik, který patřil k největším fyzikům 20. století. Studoval Massachusettský technologický institut (MIT), doktorát složil na univerzitě v Princetonu. Během druhé světové války pracoval na vývoji jaderné bomby (projekt Manhattan). Po skončení války pracoval krátce na Cornellově univerzitě a od roku 1951 až do své smrti působil v Kalifornském technickém institutu (Caltech). V roce 1965 mu byla spolu se dvěma dalšími fyziky udělena Nobelova cena. Vypracoval techniku popisu reakcí elementárních částic poskytující alternativní náhled na chápání kvantové fyziky (Feynmanovy diagramy). Velmi významná byla jeho pedagogická činnost, dodnes jsou pro přehlednost a názornost vysoce ceněné a používané jeho sbírky přednášek a další knihy. Přispěl k rozvoji galvanizačních technik, zabýval se změněnými stavy vědomí (patrně lucidní snění), molekulární biologií a luštěním mayských astronomických tabulek, ale v těchto oborech nic zásadního nepublikoval. Claude Honoré Desiré Dor nier (14. května 1884–5. prosince 1969) Německý letecký konstruktér, zakladatel firmy Dornier Flugzeugwerke. 1910 nastoupil do firmy Luftschiffbau Zeppelin ve Friedrichshafenu u Bodamského jezera, kde jeho schopnosti záhy rozpoznal sám Ferdinand von Zeppelin. Dorniera ustanovil svým poradcem a nadaný konstruktér začal s vlastním výzkumem a návrhy vylepšení dílů z lehkých slitin a později i s návrhy letadel a hydroplánů. V roce 1914 Dornier opustil se skupinkou konstruktérů a kresličů z oddělení „Do“ továrnu hraběte Zeppelinaa a v friedrichshafenské části Seemoos postavil vlastní prostornou dřevěnou halu a konstrukční kancelář. Po válce se kvůli zákazu stavby letadel pramenícího z podmínek smlouvy z Versailles přesunul do Itálie a od roku 1921 zde také začal s výrobou. V Itálii vznikl slavný hydroplán Wal. Mezi lety 1922–30 firma vyráběla hydroplány, jako např. obří Dornier Do X. Po převzetí moci nacisty se firma mimo výroby civilních strojů pro společnost Lufthansa zabývala vývojem a výrobou letounů pro Luftwaffe, a tak zde vznikl úspěšný bombardér Do 17. Po druhé světové válce se Dornier přesunul do Zugu ve Švýcarsku a ve Španělsku vyráběl letoun STOL Do 25. V roce 1956 byla výroba v Mnichově-Neuaubingu a Oberpfaffenhofenu opět obnovena. Jean Baptiste Joseph Fourier (21. března 1768–16. května 1830) Francouzský matematik a fyzik, který se nejvíce proslavil zkoumáním Fourierových řad a jejich aplikací k problémům toků tepla. Na jeho počest byla také nazvána jeho jménem Fourierova transformace. Objevitel skleníkového efektu (1824). Narodil se v Auxerre jako syn krejčího. V devíti letech ztratil oba rodiče. Začal chodit do vojenské školy při benediktinském klášteře. V roce 1789 přijel do Paříže, aby představil svou práci o číselném řešení rovnice libovolného stupně, ta se však během revoluce ztratila. Fourier se opět vrátil do Auxerre a přednášel ve škole, kde dříve sám studoval. V roce 1794 přestoupil na École Normale Supérieure, škola byla založená Konventem a jejím smyslem byla příprava učitelů. Školu brzy zavřeli, ale Fourier přesto stačil na sebe upozornit takové velikány, jako byli Lagrange, Laplace a Monge. V letech 1795–8 přednášel na École Polytechnique. Spolu s dalšími vědci se zúčastnil se Napoleonova tažení do Egypta. Francis Beauforte (7. května 1774–13. prosince 1857) Francis Beaufort, známý jako tvůrce Beaufortovy stupnice síly větru, se narodil 7. května 1774 v Irsku. Nejvíce se zajímal o meteorologii, a tak když pobýval na moři jako stevard britského námořnictva, pečlivě si zaznamenával změny počasí. V šestnácti letech se stal kadetem a ve službách britského námořnictva strávil celý svůj život. Z jeho meteorologických záznamů, včetně přesných údajů o síle větru, nakonec vznikl systém kódování pro označování počasí. Od roku 1833 jej začalo používat britské námořnictvo, jako oficiální značení. Francis Beaufort se zúčastnil hydrografického výzkumu v zátoce Rio de la Plata v Jižní Americe v letech 1805 až 1808, kdy také vznikla jeho stupnice síly větru. Později byla změněna na Beaufortovu stupnici rychlosti větru. Francis Beaufort sloužil u námořnictva až do 81 let, od roku 1812 však již ne na moři. Byl zraněn při napadení piráty a po několika měsíční léčbě se už na moře nevrátil. Stal se oceánografem britského námořnictva. T+T T e c h n i k a a t r h 5 / 2 0 1 9 vyroci.indd 4 14.5.2019 13:53:57