4

výroèí

Nicolas Léonard Sadi Carnot ( 1. června 1796–24. srpna 1832 )

Francouzský fyzik, zakladatel termodynamiky, známý především svými teoretickými pracemi o tepelných strojích. Byl

synem ministra války v době Napoleonovy vlády, generála Lazara Carnota. Vystudoval pařížskou École Polytechnique a poté nastoupil do armády, kde sloužil do roku 1828 jako poručík generálního štábu.V roce 1821 se seznámil s parním strojem v Magdeburgu. Pokusil se popsat fyzikální model takového stroje. Své závěry publikoval v roce 1824 v díle Úvahy o hybné síle ohně (Réflexions sur la Puissance Motrice du Feu). Popsal v něm cyklus stroje,

kde probíhá ohřívání, expanze, ochlazení a opětné stlačení ideálního plynu, dnes známý jako Carnotův cyklus. Carnot

zemřel ve věku 36 let na choleru.

George Stephenson ( 9. června 1781–12. srpna 1848 )

Je považován za otce parostrojní železnice. Své strojařské zkušenosti získal bez vzdělání. Číst a psát se učil ve večerní

škole. Nejdříve pracoval na nové stavbě lokomotivního čerpadla. Později začal vyučovat na Killingworth Colliery.

Jako inženýr zlepšoval v dolech parní stroje a čerpadla. Zřídil tam i několik šikmých ploch pro přepravu uhlí a nakonec

12 km dlouhou důlní dráhu. V roce 1814 předvedl úspěšně parní lokomotivu, která na kolejích postavených do svahu

utáhla osm vozů s nákladem 30 tun. O rok později si ji nechal patentovat. V roce 1823 projektoval první veřejnou

železniční trať pro dopravu osob na světě mezi britskými městy Stockton a Darlingto. 27. září 1825 ji uvedl do provozu. Jeho lokomotiva tehdy byla schopna utáhnout až 30 vozů s nákladem o 90 tunách rychlostí 19 km/h. Již dříve, v roce 1823, založil továrnu na výrobu lokomotiv. Lokomotivy vyvážel do celé Evropy. V říjnu 1829 vyhrál závod lokomotiv se synem Robertem a lokomotivou nazvanou Raketa (Rocket). Stala se předobrazem lokomotiv na

více než jedno století, jezdila „závratnou” rychlostí – 19,2 km/h. Dosahovala maximální rychlosti úctyhodných 46 km/h.

Stephenson se podílel i na jiných významných železnicích světa (např. Londýn–Birmingham nebo Liverpool-Manchester).

Převzal a prosazoval rozchod kolejí 1422 mm, který byl po zvýšení na 1435 mm uzákoněn v Anglii jako jednotný a je

dnes celosvětově nejrozšířenějším rozchodem. Ve 30. letech začaly být železnice podle Stephensonova vzoru stavěny

v USA, Francii, Belgii a také v Německu. První železnice v habsburské monarchii zahájila provoz 7. června 1839 mezi

Vídní a Brnem.

Charles Fabry ( 11. června 1867–11. prosince 1945 )

Francouzský fyzik, spolutvůrce Fabry-Pérotova interferometru. V roce 1885 zahájil studium na Polytechnické škole

v Marseille. Od roku 1889 vyučoval fyziku na gymnáziu; současně pracoval na disertační práci týkající se teorie interferenčních proužků. Práci obhájil roku 1892 a o dva roky později získal místo na fakultě přírodních věd univerzity

v Marseille, kde se seznámil se svým budoucím spolupracovníkem A. Pérotem. Spolu s ním začal studovat a vyvíjet interferenční metody, z nichž se postupně do roku 1898 vyvinul Fabry-Pérotův interferometr. V roce 1913 společně s Henri Buissonem prokázal, že ozón v horních vrstvách atmosféry je rozhodující pro absorpci UV záření.

V návaznosti na tento objev roku 1929 Fabry zorganizoval první mezinárodní kongres o atmosférickém ozónu.

Z Marseille se Fabry přestěhoval do Paříže. Roku 1919 se zde stal generálním ředitelem Institutu optiky a v roce 1921

byl jmenován profesorem na katedře fyziky na Sorbonně. O pět let později, po smrti A. Pérota, nastoupil na jeho místo

profesora na Polytechnické škole. V roce 1927 byl zvolen členem francouzské Akademie věd. V jednom období byl také prezidentem francouzské fotografické společnosti Société française de photographie. Zemřel koncem roku 1945.

Jean-François Pilâtre de Rozier ( 30. března 1757–15. června 1785 )

Francouzský fyzik a průkopník letectví. Studoval chemii a v 18 letech odešel do Paříže, kde si poněkud změnil jméno

a získal přízeň králova bratra. Roku 1781 založil první technické muzeum, kde konal fyzikální a chemické pokusy. Obrátili se na něj bratři Montgolfierové o posouzení jejich převratného objevu. 15. října roku 1783 se konal první historicky ověřený let v balonu plněném horkým vzduchem, sestrojeným bratry Montgolfiery (tzv. montgolfiera). Balon dosáhl výšky 26 metrů a byl upoután k zemi lany. Již 21. listopadu téhož roku následoval první volný let

balonem, který absolvoval de Rozier s baronem Francois d´Arlandes. Let trval 25 minut, trasa v délce 12 km vedla přes řeku Seinu a přistání proběhlo na okraji Paříže. Rozier pak vyvinul svůj systém balonu – tzv. rozieru. Tento

letoun byl kombinací balonu plněného vodíkem (tzv. charliery) a montgolfiery. Tento realizovaný nápad se mu stal

osudným, když 15. června 1785 s ním startoval z Boulogne-sur-Mer s úmyslem přeletět kanál La Manche do Velké Británie. Asi po 5 km letu ve výši cca 900 m došlo ke vznícení vodíku v náplni balonu a jeho explozi. Rozier a jeho společník Pierre Romain při pádu přišli o život. Stali se tak prvními obětmi letectví.

Felix Christian Klein ( 25. dubna 1849–22. června 1925 )

Německý matematik. Zabýval se především geometrií (zejména neeukleidovskou), ale také teorií grup a teorií funkcí.

Roku 1872 formuloval tzv. Erlangenský program, jehož hlavní myšlenkou je studovat jednotlivé geometrické struktury

pomocí jejich symetrií a invariantů, a tak docílit hlubšího propojení geometrie s algebrou. Tento program výrazně

ovlivnil rozvoj matematiky a fyziky ve dvacátém století. Studoval na Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität

v Bonnu. Doktorát získal v roce 1868 pod vedením Julia Plückera. Po Plückerově smrti v roce 1868 spolupracoval s Alfredem Clebschem, který se také zasadil o to, aby Klein získal v roce 1872 v pouhých 23 letech místo profesora v Erlagenu. V roce 1875 však Klein získal místo na Technische Hochschule v Mnichově, kde vychoval řadu

pozdějších vynikajících matematiků a fyziků (Adolf Hurwitz, Max Planck). V roce 1880 odešel na univerzitu v Lipsku, kde zůstal do roku 1886. Od roku 1900 se Klein významně angažoval v problematice výuky matematiky na středních školách – zavedl například vyučování diferenciálního a integrálního počtu. V roce 1885 byl Felix Klein zvolen

členem Royal Society. Roku 1893 získal De Morganovu medaili udělovanou Londýnskou matematickou společností

a v roce 1912 pak Copleyovu medaili.

T+T T e c h n i k a a t r h 7–8/ 2 0 2 1