vyroci_c_2023.qxd
4
25.5.2023
18:23
Page 4
zajímavosti techniky na kolejích
První železnice
V roce 1823 také začal George Stephensen projektovat první veřejnou železniční trať pro dopravu osob na světě mezi britskými městy Stockton-on-Tees a Darlington (osazena strojem Locomotion). Do provozu ji uvedl 27. září 1825. 9. června 1781 se v hornické vesnici Wylam v Anglii narodil významný železniční konstruktér George Stephensen. Jeho
otec byl dělník v uhelných dolech a matka byla dcerou barvíře. George musel od
mládí těžce pracovat doma i na poli. Číst a psát se naučil ve večerní škole a své
strojařské zkušenosti získal takřa bez vzdělání. Brzy se oženil se služebnou
Fanny a narodil se jim syn Robert. Když ovdověl, musel se starat o malého synka
a slepého otce, kterého popálila pára.
V roce 1812 získal Stephenson místo jako hlavní strojmistr uhelných dolů v Killingworthu. Jako inženýr zlepšoval v dolech parní stroje a čerpadla. Zřídil tam 12 km
dlouhou důlní dráhu. Pracoval také na stavbě lokomotivního čerpadla. V roce
1815 si nechal patentovat svou první lokomotivu. Strojníci odmítli Stephensonovi s lokomotivou pomoci, proto ji konstruoval sám ve venkovské kovárně.
V roce 1823 také začal Stephenson projektovat první veřejnou železniční trať
pro dopravu osob na světě mezi britskými městy Stockton-on-Tees a Darlington. Do provozu ji uvedl 27. září 1825.
Do té doby se kladly koleje na hrubý, neupravený terén, teprve Stephenson začal budovat železniční svršek a ukládat
koleje na pražce. K výrobě kolejí použil kujné železo místo litiny. Zrodil se nový, složitý obor – železniční stavitelství.
Stephenson se podílel i na jiných významných železnicích světa. Zemřel 12. srpna 1848 a je pochován v Chesterfieldu.
Nejstrmější železnice světa
Pilatusbahn (zkratka PB) je horská ozubnicová železnice ve Švýcarsku a je nejstrmější na světě se sklonem až 48 % (480 ‰). Dolní stanice se nachází u Lucernského jezera v obci Alpnachstad, horní stanice leží těsně pod vrcholem hory Pilatus v nadmořské výšce 2.132 m n.m. Vrchol hory Pilatus nabízí jedinečný
pohled z ptačí perspektivy na Lucern a Lucernské jezero. Z tohoto důvodu je tento vrchol přitahován turisty. V době rozvoje turistického ruchu, v 19. století, byly
z důvodu těžkého terénu hledány dopravní prostředky, které by jej zpřístupnily
širšímu okruhu turistů, tedy nejen těm, kteří jsou schopni zdolat příkré srázy hory. Alternativním přístupem na vrchol v této době byla jízda na mulách nebo využití nosičů, vždy dvou, kteří na sedačce nesli jednu osobu.[1] Aktuální spojení
na vrchol Pilatus je možné parníky po Lucernském jezeře a železnicí Zentralbahn (dříve Brünigbahn) a následně tratí
Pilatusbahn na vrchol. Již v dobách, kdy byl provoz veden parní trakcí, dosáhla kapacita roční přepravy 30 000 osob
za rok a později až 55 000 osob za rok, po elektrifikaci provozu se tento objem ještě zvýšil.
Inženýr Eduard Locher předložil ho 16. dubna 1885 radním společně se žádostí o koncesi na stavbu a provoz. Musel čelit pochybnostem o funkčnosti i spolehlivosti, projekt několikrát upravoval, nicméně už za pouhých 400 dní se
nahoru vydala zkušební souprava. 17. května 1889 byla trať zkolaudována a 4. června otevřena. Stala se okamžitě turistickou atrakcí (již první rok přilákala 30 000 zvědavců) a zůstala jí dodnes. Časem logicky došlo ke změnám, vozy
na páru (pár původních exemplářů vystavuje muzeum dopravy Verkehrshaus v Luzernu) v roce 1937 nahradily motorové, po modernizaci stále používané, upravovaly se stanice. „Vláček“ jinak vyjíždí z Alpnachstadu na břehu jezera
Alpnachersee a míří krásnou krajinou na vrchol hory Pilatus (mapa), celková délka je 4 618 m.
Vysokorychlostní železnice v Evropě
Evropě byla představena vysokorychlostní železnice, když byla v roce 1981 otevřena trať LGV Sud-Est z Paříže do Lyonu a TGV zahájilo pravidelnou osobní dopravu. Francie od té doby pokračuje v budování rozsáhlé sítě, s tratěmi rozbíhající se v každém směru od Paříže. Francie má s 2 700 km provozovanými vysokorychlostními tratěmi (poslední
rozšíření bylo k 1. červenci 2017 jednak úsek Le Mans – Rennes a jednak 302 km dlouhý úsek Tours – Bordeaux,]
předposlední rozšíření 106 km proběhlo v červenci 2016 otevřením 2. části trati LGV Est[12]) druhou největší vysokorychlostní síť v Evropě za prvním Španělskem s 4000 km.
Síť TGV se postupně rozšířila do dalších měst a do dalších zemí, jako je
Švýcarsko, Belgie, Nizozemsko, Německo a Velká Británie. Vzhledem
k včasnému zavedení vysokorychlostní železnice a důležité poloze Francii (mezi Pyrenejským poloostrovem, Britskými ostrovy a Střední Evropou)
byla většina ostatních nových vysokorychlostních železničních tratí v Evropě postavena na stejnou rychlost, napětí a signalizační standardy. Nejviditelnější výjimkou jsou vysokorychlostní tratě v Německu, které jsou
postaveny podle existujících německých vlakových norem. Navíc mnoho
vysokorychlostních služeb včetně TGV a ICE využívá stávající železniční
tratě, kromě těch speciálních, určených jen pro vysokorychlostní železnici (vozidla). Z tohoto důvodu a vzhledem k odlišným vnitrostátním normám musí mít vlaky, které přejíždějí hranice, speciální vlastnosti, jako je
schopnost zvládnout různé napětí a různé zabezpečovací systémy. To
znamená, že ne všechny vlaky TGV jsou stejné, rozdílné jsou průjezdní průřezy a aspekty signalizace.
Příklad tratě: Lyon-Turín, rychlost 300 km/h, délka 72 km.
T+T T e c h n i k a a t r h 5/ 2 0 2 3