4

výroèí

Nicolas Léonard Sadi Carnot (1. června 1796–24. srpna 1832)

Francouzský fyzik, zakladatel termodynamiky, známý především svými teoretickými pracemi o tepelných strojích. Byl

synem ministra války v době Napoleonovy vlády, generála Lazara Carnota. Vystudoval pařížskou École Polytechnique a poté nastoupil do armády, kde sloužil do roku 1828 jako poručík generálního štábu. V roce 1821 se seznámil s parním strojem v Magdeburgu. Pokusil se popsat fyzikální model takového stroje. Své závěry publikoval v roce 1824 v díle Úvahy o hybné síle ohně (Réflexions sur la Puissance Motrice du Feu). Popsal v něm cyklus

stroje, kde probíhá ohřívání, expanze, ochlazení a opětné stlačení ideálního plynu, dnes známý jako Carnotův cyklus. Carnot zemřel ve věku 36 let na choleru.

Karl Ferdinand Braun (6. června 1850–20. dubna 1918)

Slavný německý fyzik a nositel Nobelovy ceny. Studoval na univerzitě v Marburgu a v Berlíně, kde získal titul v roce

1872. Dále se stal ředitelem Fyzikálního ústavu a profesorem fyziky ve Štrasburgu (1895). Jeho výzkumy se týkaly

oscilace strun a elastických lan, dále vedení elektrického proudu v elektrolytech a mezi jinými i mechanické teorie tepla. Dalšími jeho příspěvky do fondu vědy bylo vypracování teoretických základů Le Chatelierova principu

pohyblivé chemické rovnováhy, objev usměrňovacího účinku polovodičů (1874), konstrukce Braunovy trubice

a oscilografu na principu katodových paprsků (1897). V následujících letech se věnoval bezdrátové telegrafii, což

mu v roce 1909 přineslo Nobelovu cenu – druhou polovinu získal Guglielmo Marconi.

Joseph von Fraunhofer (6. března 1787–7. června 1826)

Německý optik, fyzik a astronom. Byl zakladatelem spektrální analýzy. Uskutečnil mnoho důležitých objevů v optice.

Ve dvaceti letech začal pracovat v manufaktuře na výrobu optického skla a už za dva roky se stal vedoucím výroby. Stal se jedním z nejlepších odborníků, protože dokázal vyrobit velké kusy dokonalého skla, které se hodily na

výrobu čoček a skleněných hranolů do optických přístrojů. Zkonstruoval stroje na broušení achromatických čoček. Pracovní zaměření předurčilo i jeho vědeckou dráhu. Pozoroval difrakci a interferenci rovnoběžných světelných paprsků ve spojce, sestrojil achromatický mikroskop, jako první sestrojil difrakční mřížku, pomocí které

změřil vlnové délky ve spektru sodíku. Spojením dalekohledu s difrakční mřížkou započal studium slunečního

spektra a spektra hvězd. Objevil ve spektrech vesmírných objektů tmavé čáry, které se dnes nazývají jeho jménem.

V roce 1819 odešel do Mnichova a roku 1823 se stal členem Bavorské Akademie věd a profesorem jejího fyzikálního

kabinetu. V roce 1825 dokončil objektiv pro refraktor hvězdárny v Dorpatu, pro teleskop s průměrem v té době nepředstavitelných 244 mm a ohniskovou vzdáleností 4,33 metru. Heliometr pro observatoř Königsbergské hvězdárny

však nedokončil. Zemřel na tuberkulózu.

Charles Fabry (11. června 1867–11. prosince 1945)

Fancouzský fyzik, spolutvůrce Fabry-Pérotova interferometru. V roce 1885 zahájil studium na Polytechnické škole

v Marseille. Od roku 1889 vyučoval fyziku na gymnáziu; současně pracoval na disertační práci týkající se teorie interferenčních proužků. Práci obhájil roku 1892 a o dva roky později získal místo na fakultě přírodních věd univerzity v Marseille, kde se seznámil se svým budoucím spolupracovníkem A. Pérotem. Spolu s ním začal studovat a vyvíjet interferenční metody, z nichž se postupně do roku 1898 vyvinul Fabry-Pérotův interferometr. V roce

1913 společně s Henri Buissonem prokázal, že ozón v horních vrstvách atmosféry je rozhodující pro absorpci UV

záření. V návaznosti na tento objev roku 1929 Fabry zorganizoval první mezinárodní kongres o atmosférickém

ozónu. Z Marseille se Fabry přestěhoval do Paříže. Roku 1919 se zde stal generálním ředitelem Institutu optiky (Institut d'optique) a v roce 1921 byl jmenován profesorem na katedře fyziky na Sorbonně. O pět let později, po smrti

A. Pérota, nastoupil na jeho místo profesora na Polytechnické škole (École polytechnique). V roce 1927 byl zvolen členem francouzské Akademie věd. Během 2. světové války se uchýlil z okupované Paříže do Saint Cyrsur Mer poblíž

Marseille, kde se věnoval práci v optice. Po osvobození se vrátil do hlavního města, kde však brzy, koncem roku 1945,

zemřel.

James Clerk Maxwell (13. června 1831–5. listopadu 1879)

Všestranný fyzik. Jeho nejvýznamnějším objevem je obecný matematický popis elektromagnetického pole dnes známý jako Maxwellovy rovnice. Publikoval první barevnou fotografii jako důkaz teorie aditivního míchání barev. Již

ve čtrnácti letech publikoval svou první vědeckou práci. Jako šestnáctiletý začal studovat univerzitu v Edinburghu. V roce 1850 přestoupil do Cambridge. V roce 1856 byl pozván jako profesor na univerzitu v Aberdeenu.

V letech 1860-65 byl profesorem na King's College v Londýně. Poté se uchýlil na své venkovské sídlo a věnoval

se práci na matematickém zpracování Faradayových pozorování. Zjistil existenci elektromagnetických vln, i že

světlo je také elektromagnetické vlnění. Roku 1866 významně zdokonalil kinetickou teorii plynů vytvořenou Rudolfem Clausiem. Jako první vysvětlil, proč Měsíc nemůže mít vlastní atmosféru (střední rychlost molekul je vyšší než

úniková (2. kosmická) rychlost na povrchu Měsíce, takže veškerá atmosféra by se rychle rozptýlila do vesmíru). Od roku 1871 působil jako přednosta nově zřízené experimentální, tzv. Cavendishově laboratoři v Cambridgi. Zde pracoval a učil až do své smrti. Zemřel na rakovinu ve věku 48 let.

T+T T e c h n i k a a t r h 6–7/ 2 0 2 2