4

výroèí

Alessandro Giuseppe Antonio Anastasio Volta

(19. února 1745 – 5. března 1827)

Italský fyzik proslulý svými objevy v oboru elektřiny. Vystudovat jezuitskou kolej, ale místo dráhy duchovního přestoupil na

královský seminář. V té době se začal zajímat o výzkum elektřiny. Roku 1769 publikoval knihu O přitažlivé síle elektrického

ohně a jevech s tím souvisejících, v níž zveřejnil hypotézu o souvislosti elektřiny a magnetismu. Přišel na ni ale už o šest

let dříve, v pouhých 18 letech. V dalších letech sestavil a zdokonalil mnoho přístrojů pro své pokusy. Mezi tím se stačil stát

ředitelem lycea a v roce 1774 profesorem fyziky na gymnáziu v Comu. V letech 1775–80 zkoumal složení vzduchu a na

základě pokusů formuloval hypotézu o jeho složení ze dvou různých plynů. V roce 1779 nastoupil na univerzitu v Pavii. Vrátil

se tam opět k pokusům s elektřinou. Vynalezl kondenzátor a elektrometr, uvažoval o principech vzniku bouřek. V roce 1791

se dozvěděl o pokusech Luigi Galvaniho se žabími stehýnky, jejichž svaly stahují při dotyku kovovým skalpelem. Odhalil, že se

nejedná o živočišnou elektřinu, ale o reakci kovů. V roce 1799 sestrojil první elektrický článek – Voltův sloup. Sestavil také řadu

kovů podle jejich elektrochemických potenciálů. O svých výzkumech přednášel 20. března 1800 před Královskou společností

v Londýně a 28. října 1801 v pařížském Institutu. Tam zaujal Napoleona Bonaparta, který jej podporoval, jmenoval hrabětem

a roku 1809 italským senátorem. Ani poté, co byl Napoleon poražen, neupadl Volta v nemilost a až do roku 1819 byl ředitelem

fakulty matematiky a fyziky univerzity v Pávii. Od roku 1823 byl po srdeční mrtvici prakticky hluchý a slepý. Je po něm pojmenována jednotka elektrického napětí Volt.

Hans Bethe (2. července 1906 – 6. března 2005)

Jeden z nejvýznamnějších fyziků 20. století. Vysvětlil principy fungování termonukleárních procesů ve hvězdách, podílel

se na vývoji atomové bomby a byl známým bojovníkem proti šíření jaderných zbraní. Narodil se v německém Štrasburku,

doktorát získal v roce 1928 na univerzitě v Mnichově. Když se ve 30. letech dostali v Německu k moci nacisté, byl donucen

kvůli svému židovskému původu opustit místo přednášejícího na univerzitě v Tübingenu. V roce 1933 proto emigroval do

Anglie a posléze se usadil ve Spojených státech, kde v roce 1935 nastoupil jako profesor fyziky na Cornellově univerzitě,

na které zůstal s několika málo přestávkami až do své smrti. Za 2. světové války pracoval nejprve na MIT v projektu mikrovlnného radaru, poté v laboratořích Los Alamos, kde se účastnil Projektu Manhattan na výrobu atomové bomby. Po skončení

druhé světové války pracoval s Edwardem Tellerem na projektu vodíkové bomby, v letech 1956–64 byl členem týmu vědeckých

poradců amerického prezidenta, v roce 1958 vedl tým, který pro prezidenta vytvářel studii o jaderném odzbrojení. Pomáhal

s vyjednáním dohody se Sovětským svazem o částečném zákazu jaderných testů z roku 1963 a fungoval i jako neformální

vědecký poradce prezidentům Eisenhowerovi, Kennedymu a Johnsonovi. Hlavní část jeho práce se zabývá teorií atomových

jader, v průběhu let 1935–38 studoval jaderné reakce a účinné průřezy reakcí, zdokonalil Bohrův model atomu. Jeho práce ho

přivedla k objevu mechanismů reakcí, které hvězdám dodávají energii. Zvláště tyto výsledky mu roku 1967 přinesly Nobelovu

cenu za fyziku. V průběhu 80. a 90. let se aktivně zapojoval do kampaně za mírové využití atomové energie.

Johannes Diderik van der Waals (23. listopadu 1837 – 8. března 1923)

Holandský fyzik. V letech 1862 – 65 studoval na univerzitě v Leydenu. Od roku 1864 učil fyziku a matematiku na střední

škole v Deventeru a o dva roky později v Haagu. V roce 1876 se stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu, kde

se zabýval problémem spojitosti plynného a kapalného stavu látek. Podařilo se mu nalézt vztah mezi objemem, tlakem

a teplotou plynů a kapalin. Prokázal existenci sil, které působí na úrovni molekul a způsobují vnitřní tlak v kapalinách. Dnes

jsou známy jako van der Waalsovy síly. Zformuloval též tzv. van der Waalsovou rovnici platnou pro kapaliny i plyny a tedy

i změnu skupenství s platností pro kapaliny stejného složení. Byla to právě tato práce, která mu v roce 1910 přinesla Nobelovu

cenu a poskytla Siru Jamesi Dewarovi a Heike Kamerlinghovi Onnesovi údaje potřebné pro výrobu kapalného hélia. V roce 1893

publikoval hlavní myšlenky termodynamické teorie kapilarity, jejímž hlavním předpokladem byla existence pozvolné, následně

velmi prudké, změny hustoty na rozhraní mezi kapalinou a párou.

Hans Christian Ørsted (14. srpna 1777 – 9. března 1851)

Dánský fyzik, chemik a filosof. Proslavil se systematickým výzkumem elektromagnetismu, objevil mimo jiné, že elektrický

proud působí na střelku kompasu. V roce 1825 izoloval hliník. Jeho jménem je nazván oersted, jednotka intenzity magnetického pole v soustavě CGS.

Oersted nebyl jen fyzikem, věnoval se také farmacii. Jako znamenitý chemik objevil piperidin, výchozí látku řady účinných

léčiv, v roce 1825 izoloval kovový hliník a zjistil elektrický původ kyselosti a zásaditosti roztoků tzv. pH. Piezometrem vlastní konstrukce změřil stlačení kapalin do té doby považovaných za nestlačitelné. Byl členem Dánské královské společnosti

a ředitelem polytechniky v Kodani.

William Henry Bragg (2. července 1862 – 10. března 1942)

Britský fyzik, zakladatel rentgenové strukturní analýzy a rentgenové spektroskopie. V letech 1935–40 byl prezidentem Royal Society.

Zabýval se zejména ionizací a pohlcováním radioaktivního záření v závislosti na vzdálenosti od zdroje záření, schopností materiálů

brzdit elektrony v závislosti na atomovém čísle materiálu (tzv. Braggův-Grayův vztah), rentgenovým zářením, které dlouho považoval

za proud částic. Spolu se synem v roce 1913 vyvinuli Braggovu metodu (metodu otočného krystalu) na určovaní krystalové struktury pomocí rentgenového záření a na měření vlnové délky. Metoda umožnila zjistit krystalovou strukturu mnohých anorganických

látek, např. diamantu či kamenné soli. Za tento objev dostali roku 1915 Nobelovu cenu za fyziku.

George Westinghouse (6. října – 12. března 1914)

Americký inženýr, vynálezce a průmyslník. Byl průkopníkem elektrizace a železniční dopravy. V roce 1869 vynalezl pneumatickou

brzdu a v roce 1878 pneumatické železniční návěstidlo. Celkem byl držitelem více než 100 patentů. V roce 1886 založil Westinghouse Electric Company. Na počátku 80. let 19. století uviděl potenciál ve střídavém proudu jako základu elektrické distribuční

soustavy. Vynaložil mnoho úsilí a prostředků na vývoj a uvedení tohoto systému na trh a v důsledku toho se dostal do přímého

střetu s Edisonem a jeho systémem stejnosměrného proudu.

V roce 1889 koupil Westinghouse práva k těžbě na několika místech v Patagonských horách v jihovýchodní Arizoně a založil

společnost Duquesne Mining & Reduction Company. O rok později založil město Duquesne (dnes již opuštěné). Žil ve velkém viktoriánském domě, který ještě stojí, ale je v havarijním stavu. Duquesne se rozrostlo na více než 1000 obyvatel a těžba dosáhla vrcholu

výroby v polovině 10. let 20. století

T+T T e c h n i k a a t r h 3 / 2 0 2 1