Výročí: osobnosti a události techniky 3/2018

výroèí 4 Alessandro Giuseppe Antonio Anastasio Volta (19. února 1745–5. března 1827) Alessandro Volta byl italský fyzik proslulý svými objevy v oboru elektřiny. Vystudoval jezuitskou kolej, ale místo dráhy duchovního přestoupil na královský seminář. V té době se začal zajímat o výzkum elektřiny. Roku 1769 publikoval knihu O přitažlivé síle elektrického ohně a jevech s tím souvisejících, v níž zveřejnil hypotézu o souvislosti elektřiny a magnetismu. Přišel na ni ale už o šest let dříve, v pouhých 18 letech. V dalších letech sestavil a zdokonalil mnoho přístrojů pro své pokusy. Mezi tím se stačil stát ředitelem lycea a v roce 1774 profesorem fyziky na gymnáziu v Comu. V letech 1775–80 zkoumal složení vzduchu a na základě pokusů formuloval hypotézu o jeho složení ze dvou různých plynů. V roce 1779 nastoupil na univerzitu v Pavii. Vrátil se tam opět k pokusům s elektřinou. Vynalezl kondenzátor a elektrometr, uvažoval o principech vzniku bouřek. V roce 1791 se dozvěděl o pokusech Luigi Galvaniho se žabími stehýnky, jejichž svaly se stahují při dotyku kovovým skalpelem. Odhalil, že se nejedná o živočišnou elektřinu, ale o reakci kovů. V roce 1799 sestrojil první elektrický článek – Voltův sloup. Sestavil také řadu kovů podle jejich elektrochemických potenciálů. O svých výzkumech přednášel 20. března 1800 před Královskou společností v Londýně a 28. října 1801 v pařížském Institutu. Tam zaujal Napoleona Bonaparta, který jej podporoval, jmenoval hrabětem a roku 1809 italským senátorem. Ani poté, co byl Napoleon poražen, neupadl Volta v nemilost a až do roku 1819 byl ředitelem fakulty matematiky a fyziky univerzity v Pávii. Je po něm pojmenována jednotka elektrického napětí Volt. Hans Bethe (2. července 1906–6. března 2005) Bethe byl jeden z nejvýznamnějších fyziků 20. století. Vysvětlil principy fungování termonukleárních procesů ve hvězdách, podílel se na vývoji atomové bomby a byl známým bojovníkem proti šíření jaderných zbraní. Narodil se v německém Štrasburku, doktorát získal v roce 1928 na univerzitě v Mnichově. Když se ve 30. letech dostali v Německu k moci nacisté, byl donucen kvůli svému židovskému původu opustit místo přednášejícího na univerzitě v Tübingenu. V roce 1933 proto emigroval do Anglie a posléze se usadil ve Spojených státech, kde v roce 1935 nastoupil jako profesor fyziky na Cornellově univerzitě, na které zůstal s několika málo přestávkami až do své smrti. Za 2. světové války pracoval nejprve na MIT v projektu mikrovlnného radaru, poté v laboratořích Los Alamos, kde se účastnil Projektu Manhattan na výrobu atomové bomby. Po skončení druhé světové války pracoval s Edwardem Tellerem na projektu vodíkové bomby, v letech 1956–64 byl členem týmu vědeckých poradců amerického prezidenta, v roce 1958 vedl tým, který pro prezidenta vytvářel studii o jaderném odzbrojení. Pomáhal s vyjednáním dohody se Sovětským svazem o částečném zákazu jaderných testů z roku 1963 a fungoval i jako neformální vědecký poradce prezidentům Eisenhowerovi, Kennedymu a Johnsonovi. Hlavní část jeho práce se zabývá teorií atomových jader, v průběhu let 1935–38 studoval jaderné reakce a účinné průřezy reakcí, zdokonalil Bohrův model atomu. Jeho práce ho přivedla k objevu mechanismů reakcí, které hvězdám dodávají energii. Zvláště tyto výsledky mu roku 1967 přinesly Nobelovu cenu za fyziku. V průběhu 80. a 90. let se aktivně zapojoval do kampaně za mírové využití atomové energie. George Westinghouse (6. října–12. března 1914) George Westinghouse byl americký inženýr, vynálezce a průmyslník. Byl průkopníkem elektrizace a železniční dopravy. V roce 1869 vynalezl pneumatickou brzdu a v roce 1878 pneumatické železniční návěstidlo. Celkem byl držitelem více než 100 patentů. V roce 1886 založil Westinghouse Electric Company a začátkem devadesátých let devatenáctého století jeho systém rozvodu střídavého proudu převládl nad Edisonovým stejnosměrným systémem. Johannes Diderik van der Waals (23. listopadu 1837–8. března 1923) V letech 1862–65 studoval Diderik na univerzitě v Leydenu. Od roku 1864 učil fyziku a matematiku na střední škole v Deventeru a o dva roky později v Haagu. V roce 1876 se stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu, kde se zabýval problémem spojitosti plynného a kapalného stavu látek. Podařilo se mu nalézt vztah mezi objemem, tlakem a teplotou plynů a kapalin. Prokázal existenci sil, které působí na úrovni molekul a způsobují vnitřní tlak v kapalinách. Dnes jsou známy jako van der Waalsovy síly. Zformuloval též tzv. van der Waalsovou rovnici platnou pro kapaliny i plyny, a tedy i změnu skupenství s platností pro kapaliny stejného složení. Byla to právě tato práce, která mu v roce 1910 přinesla Nobelovu cenu a poskytla Siru Jamesi Dewarovi a Heike Kamerlinghovi Onnesovi údaje potřebné pro výrobu kapalného hélia. V roce 1893 publikoval hlavní myšlenky termodynamické teorie kapilarity, jejímž hlavním předpokladem byla existence pozvolné, následně velmi prudké, změny hustoty na rozhraní mezi kapalinou a párou. Hans Christian Ørsted (14. srpna 1777–9. března 1851) Ørsted byl dánský fyzik, chemik a filosof. Proslavil se systematickým výzkumem elektromagnetismu, objevil mimo jiné, že elektrický proud působí na střelku kompasu. Jeho jménem je nazván oersted, jednotka intenzity magnetického pole v soustavě CGS. Ørsted nebyl jen fyzikem, věnoval se také farmacii. Jako znamenitý chemik objevil piperidin, výchozí látku řady účinných léčiv, v roce 1825 izoloval kovový hliník a zjistil elektrický původ kyselosti a zásaditosti roztoků – tzv. pH. Piezometrem vlastní konstrukce změřil stlačení kapalin do té doby považovaných za nestlačitelné. Byl členem Dánské královské společnosti a ředitelem polytechniky v Kodani. William Henry Bragg (2. července 1862–10. března 1942) Bragg byl britský fyzik, zakladatel rentgenové strukturní analýzy a rentgenové spektroskopie. V letech 1935 – 40 byl prezidentem Royal Society. Zabýval se zejména ionizací a pohlcováním radioaktivního záření v závislosti na vzdálenosti od zdroje záření, schopností materiálů brzdit elektrony v závislosti na atomovém čísle materiálu (tzv. Braggův-Grayův vztah), rentgenovým zářením, které dlouho považoval za proud částic. Spolu se synem v roce 1913 vyvinuli Braggovu metodu (metodu otočného krystalu) na určovaní krystalové struktury pomocí rentgenového záření a na měření vlnové délky. Metoda umožnila zjistit krystalovou strukturu mnohých anorganických látek, např. diamantu či kamenné soli. Za tento objev dostali roku 1915 Nobelovu cenu za fyziku. T+T T e c h n i k a a t r h 3 / 2 0 1 8 vyroci_c.indd 4 12.3.2018 8:53:08